Významní polští režiséři (část druhá)

V minulém článku jsme poukázali na tvorbu některých žijících polských režisérů, kteří na sebe upoutali pozornost kvalitou a rozmanitostí svých děl. Tentokrát se zaměříme na režiséry, kteří již naneštěstí nejsou mezi námi, ale díky svým natočeným filmům se zvládli stát významnou součástí dějin kinematografie.

Jerzy Kavalerowicz (1922-2007)
Díky snímkům natočeným v padesátých a šedesátých letech minulého století byl Kavalerowicz zařazován mezi představitele existencialismu v polském filmu. Zasloužil se o založení studia KADR, které produkovalo filmy více slavných polských režisérů. Několik jeho filmů získalo ocenění na zahraničních festivalech, například Faraon (1966) byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film.

Krzysztof Kieślowski (1941-1996)
Nejslavnějšími díly tohoto režiséra se stala takzvaná Trilogie barev. Tvoří ji snímky Modrá (1993), Bílá (1994) a Červená (1994), přičemž každý z filmů se zaměřuje na jinou hodnotu francouzského hesla ‘volnost, rovnost, bratrství.’ Z dalších snímků stojí za to vyzdvihnout Dvojí život Veroniky (1991). Některá Kieślowského díla spadají do proudu filmu morálního neklidu, který se často věnoval sociálním otázkám.

Andrzej Munk (1921-1961)
Andrzej Munk se věnoval tvorbě dokumentů i hraných filmů. Ačkoliv natočil jen hrstku filmů, než předčasně zemřel při autonehodě, svým osobitým rukopisem a výběrem témat se stal neodmyslitelnou součástí polského filmu poloviny dvacátého století.

Andrzej Wajda (1926-2016)
Andrzej Wajda bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů polské filmové školy (k tomuto hnutí se vrátíme v jiném článku). Ve svých filmech často čerpal z historie a nechával se inspirovat událostmi jako okupace Polska či druhá světová válka. Jako jeden z mála polských režisérů získal Oscara – za celoživotní dílo v roce 2000. Z ukázky jeho tvorby jmenujme například Katyň (2007) o nechvalně známé události z polských dějin, Člověka z mramoru (1977) reflektujícího život v dané době, koprodukci Danton (1983) s Gérardem Depardieu v hlavní roli či vysoce významný snímek Popel a démant (1958), díky němuž se stal hvězdou a idolem mládeže ‘polský James Dean’ Zbigniew Cybulski.

Znamý film Katyň (2007)

Významní žijící polští režiséři

Navzdory velikosti polské kinematografie, která se s ohledem na její národní povahu nemůže (a ani nesnaží) vyrovnat gigantům, jako je Hollywood či Bollywood, se v Polsku narodilo od doby vzniku filmu mnoho fascinujících tvůrců. Někteří z nich se již právem stačili stát legendami, jiní mohou tohoto označení dosáhnout v budoucnosti. Podívejme se nyní na některé žijící významné polské režiséry.

Roman Polanski (*1933)
Polanski zahájil svou tvůrčí činnost v Polsku. Z jeho místní tvorby zaujal především Nůž ve vodě (1962). Polanski stabilně tvoří již přes šedesát let a některá jeho díla se již neodvratně stačila vepsat do dějin kinematografie – za všechny jmenujme psychologický horor Rosemary má děťátko (1968), krimi Čínská čtvrť (1974) s Jackem Nicholsonem či oskarový válečný snímek Pianista (2002).

Agnieszka Holland (*1948)
Holland vystudovala režii na FAMU a měla příležitost spolupracovat s legendami polského filmu, jako byl Zanussi či Wajda. Během své kariéry vytvořila mnoho ceněných filmů a točila i v zahraničí a s mezinárodními hvězdami typu Garyho Oldmana či Leonarda DiCapria. Z její česky zaměřené tvorby zaujala především minisérie Hořící keř o Janu Palachovi.

Jan Jakub Kolski (*1962)
Tento všestranný režisér se dočkal promítání svých děl na mnoha prestižních festivalech, například v Cannes či v Benátkách. Nechává se inspirovat magickým realismem, což se v jeho tvorbě projevuje lyrickým pojetím snímků a hrdiny, kteří nezapadají do světa kolem nich.

Tomasz Bagiński (*1976)
Tomasz Bagiński na sebe upoutal pozornost především svými animovanými filmy. Jeho film Katedrála byl dokonce nominován na Oskara a za film Fallen Art obdržel cenu BAFTA. Podílel se mimo jiné i na vytvoření intra k počítačové hře Zaklínač podle legendární fantasy ságy.

Polské herecké osobnosti (část druhá)

V minulém článku jsme se zaměřili na významné polské herce, kteří se vepsali do dějin kinematografie. Tvůrce jsme vybírali bez ohledu na to, jestli jsou stále aktivní či již bohužel zemřeli. V navazujícím článku se tentokrát podíváme na herečky, jejichž jména by neměla zůstat zapomenuta a jejichž filmová díla nabízejí pozoruhodný zážitek.

Agata Buzek (*1976)
Agata Buzek se nevěnuje pouze polské filmové tvorbě, ale vystupuje i v zahraničních filmech. Objevila se například v uměleckém snímku Rembrandtova noční hlídka (2007) uznávaného britského režiséra Petera Greenawaye. Získala ocenění Shooting Star na festivalu v Berlinale a cenu za nejlepší ženský výkon v hlavní roli ve filmu Druhá strana mince (2010) na MFF polským filmů v Gdyni.

Ida Kamińska (1899-1980)
Ida Kamińska se věnovala převážně divadlu, ovšem svou nesmazatelnou stopu zanechala i ve filmu. Její nejznámějším dílem se stal československý oskarový snímek Obchod na korze (1965), za nějž byla herečka sama nominována na Oskara za nejlepší ženský výkon v hlavní roli. Jako divadelní režisérka uvedla několik desítek představení a ztvárnila v divadle více než stovku rolí.

Agata Kulesza (*1971)
Agata Kulesza má velmi bohatou filmografii čítající řadu kvalitních filmů. Často vystupuje v dramatech či válečných snímcích. Za svůj výkon ve filmu Růžena (2011) získala cenu Polské filmové akademie pro nejlepší herečku.

Michalina Olszańska (*1992)
Mladá herečka Michalina Olszańska se kromě herectví věnuje rovněž hře na housle, zpěvu a psaní románů. Český divák ji bude nejlépe znát z filmu Já, Olga Hepnarová (2015), v němž ztvárnila titulní roli a získala za svůj výkon Českého lva.

Izabella Scorupco (*1970)
Herečka a modelka v jedné osobě Izabella Scorupco je nejvíce známá svou rolí Bondgirl ve filmu Zlaté oko (1995). Často vystupuje v amerických filmech a koprodukcích. Kromě herectví a modelingu se věnuje zpěvu, vydala hudební album IZA.

Beata Tyszkiewicz (*1938)
Beata Tyszkiewicz proslula svými rolemi v historických kostýmních dramatech. Spolupracovala s více legendárními režiséry (Andrzej Wajda, Krzysztof Zanussi, Agnieszka Holland). Získala řadu ocenění a má svou hvězdu na Aleji hvězd v Lodži. Na rozdíl od většiny polských hereček se věnuje výhradně filmu, a v divadle nepůsobí.

Polské herecké osobnosti (část první)

V Polsku neexistuje hvězdný systém v takové míře jako ve větších kinematografiích. To ovšem neznamená, že by se v polské kinematografii neobjevila řada výraznějších hereckých osobností. V tomto článku si představíme některé z nich, a příště se zaměříme na herečky.

Zbigniew Cybulski (1927-1967)
Cybulski bývá označován za polského Jamese Deana. Ke slávě ho dovedla především hlavní role ve filmu Popel a démant (1964) od Andrzeje Wajdy, díky níž se stal idolem mládeže. Jeho život byl kvůli nehodě ukončen předčasně, ale přesto zvládl vytvořit řadu zajímavých filmů.

Franciszek Pieczka (*1928)
Pieczka se věnuje herectví již přes šedesát let. Získal cenu za celoživotní přínos filmu. Čeští diváci si ho pamatují nejvíc ze seriálu Čtyři z tanku a pes.

Bronislav Poloczek (1939-2012)
Bronislav Poloczek se věnoval filmu, televizi i divadlu. Často se objevoval v českých dílech, jako jeden příklad za všechny jmenujme film Černí baroni (1992).

Kultovní komedie Černí baroni podle předlohy M. Švandrlíka

Jerzy Stuhr (*1947)
Stuhr je vzpomínán především díky sci-fi satiře Sexmise (1982), v níž ztvárnil hlavní roli, ale stejně jako všichni zmínění v tomto článku má na kontě spoustu pozoruhodných filmů. Za zmínku stojí jeho spolupráci s dvěma významnými režiséry – Krysztofem Kieslowskim a Juliuszem Machulskim (viz již zmíněná Sexmise).

Bogusław Linda (*1952)
Tohoto talentovaného polského herce můžeme znát i z českých filmů, objevil se například ve filmech Je třeba zabít Sekala (1998) či Kajínek (2010). Spolupracoval s režisérkou Agniezskou Holland a často ztvárňuje psychologicky rozporuplné a komplikované postavy.

Olaf Lubaszenko (*1968)
Lubaszenka mohou čeští diváci znát především díky hlavní roli ve filmu Je třeba zabít Sekala, ale jeho kinematografie je daleko bohatší. Kromě herectví se rovněž věnuje režii.

Polská filmová škola

V průběhu existence kinematografie vznikla řada stylisticky i námětově specifických filmových hnutí. Ve dvacátých letech to byl surrealismus, impresionismus či německý kammerspiel. V padesátých letech se nejvýznamnějším hnutím stal italský neorealismus a v šedesátých letech na sebe strhla pozornost řada nových vln, z nichž nesmíme zapomenout na českou novou vlnu. Rovněž v Polsku se objevilo významné filmové hnutí, jímž je polská filmová škola.

Základní rysy
Polská filmová škola se rozvíjela především mezi lety 1955 až 1965. Do polské filmové školy se nejčastěji řadili mladí tvůrci narození ve dvacátých letech, po skončení první světové války. V jejich tvorbě se odrážela deziluze a prožitky z druhé světové války a následné změny režimu. Hnutí se nechalo inspirovat již zmíněným italským neorealismem. Kriticky se ohlíželi na nedávné události, analyzovali válečné události, věnovali se tragickým lidským osudům. Rovněž čerpali z historie a využívali pro svou tvorbu polské národní mýty.

Tvůrci a představitelé
Mezi představitele polské filmové školy patří mladí režiséři, scenáristé a herci, kteří se začali filmu věnovat přibližně ve stejném historickém období. Významně vznik hnutí ovlivnil režisér Jerzy Kawalerowicz, který založil organizaci KADR. Tato organizace se starala o produkci filmů nejen Kawalerowicze, ale rovněž dalších jeho současníků, jako byl například Andrzej Wajda či Andrzej Munk. S hnutím KADR je rovněž spojen spisovatel a režisér Tadeusz Konwicki, který v KADR působil jako dramaturg. Další známá jména představitelů polské filmové školy zahrnují již zmíněného Andrzeje Munka, Andrzeje Wajdu či v České republice méně známé tvůrce jako Kazimierz Kutz, Janusz Morgenstern či Jerzy Zarzycki.

Konkrétní díla
Mezi filmy spadající do polské filmové školy bývá řazeno přes dvě desítky děl od nejrůznějších tvůrců. Z těch významnějších můžeme jmenovat například válečné drama Kanály (1957) od Andrzeje Wajdy zachycující okamžiky varšavského povstání, povídkový film Eroica (1958) Andrzeje Munka, jehož příběhy se rovněž odehrávají ve válečném období, či legendární podívanou Popel a démant (1958) Andrzeje Wajdy, v němž mladý voják dostane nařízeno zabít komunistického funkcionáře, ale dost možná je již válkou a násilím příliš unavený, než aby byl schopen úkol splnit. Do tohoto hnutí spadá též první významnější film Romana Polanského, psychologické drama Nůž ve vodě (1962) zachycující pokřivené mezilidské vztahy.