Polské herecké osobnosti (část první)

V Polsku neexistuje hvězdný systém v takové míře jako ve větších kinematografiích. To ovšem neznamená, že by se v polské kinematografii neobjevila řada výraznějších hereckých osobností. V tomto článku si představíme některé z nich, a příště se zaměříme na herečky.

Zbigniew Cybulski (1927-1967)
Cybulski bývá označován za polského Jamese Deana. Ke slávě ho dovedla především hlavní role ve filmu Popel a démant (1964) od Andrzeje Wajdy, díky níž se stal idolem mládeže. Jeho život byl kvůli nehodě ukončen předčasně, ale přesto zvládl vytvořit řadu zajímavých filmů.

Franciszek Pieczka (*1928)
Pieczka se věnuje herectví již přes šedesát let. Získal cenu za celoživotní přínos filmu. Čeští diváci si ho pamatují nejvíc ze seriálu Čtyři z tanku a pes.

Bronislav Poloczek (1939-2012)
Bronislav Poloczek se věnoval filmu, televizi i divadlu. Často se objevoval v českých dílech, jako jeden příklad za všechny jmenujme film Černí baroni (1992).

Kultovní komedie Černí baroni podle předlohy M. Švandrlíka

Jerzy Stuhr (*1947)
Stuhr je vzpomínán především díky sci-fi satiře Sexmise (1982), v níž ztvárnil hlavní roli, ale stejně jako všichni zmínění v tomto článku má na kontě spoustu pozoruhodných filmů. Za zmínku stojí jeho spolupráci s dvěma významnými režiséry – Krysztofem Kieslowskim a Juliuszem Machulskim (viz již zmíněná Sexmise).

Bogusław Linda (*1952)
Tohoto talentovaného polského herce můžeme znát i z českých filmů, objevil se například ve filmech Je třeba zabít Sekala (1998) či Kajínek (2010). Spolupracoval s režisérkou Agniezskou Holland a často ztvárňuje psychologicky rozporuplné a komplikované postavy.

Olaf Lubaszenko (*1968)
Lubaszenka mohou čeští diváci znát především díky hlavní roli ve filmu Je třeba zabít Sekala, ale jeho kinematografie je daleko bohatší. Kromě herectví se rovněž věnuje režii.

Polská filmová škola

V průběhu existence kinematografie vznikla řada stylisticky i námětově specifických filmových hnutí. Ve dvacátých letech to byl surrealismus, impresionismus či německý kammerspiel. V padesátých letech se nejvýznamnějším hnutím stal italský neorealismus a v šedesátých letech na sebe strhla pozornost řada nových vln, z nichž nesmíme zapomenout na českou novou vlnu. Rovněž v Polsku se objevilo významné filmové hnutí, jímž je polská filmová škola.

Základní rysy
Polská filmová škola se rozvíjela především mezi lety 1955 až 1965. Do polské filmové školy se nejčastěji řadili mladí tvůrci narození ve dvacátých letech, po skončení první světové války. V jejich tvorbě se odrážela deziluze a prožitky z druhé světové války a následné změny režimu. Hnutí se nechalo inspirovat již zmíněným italským neorealismem. Kriticky se ohlíželi na nedávné události, analyzovali válečné události, věnovali se tragickým lidským osudům. Rovněž čerpali z historie a využívali pro svou tvorbu polské národní mýty.

Tvůrci a představitelé
Mezi představitele polské filmové školy patří mladí režiséři, scenáristé a herci, kteří se začali filmu věnovat přibližně ve stejném historickém období. Významně vznik hnutí ovlivnil režisér Jerzy Kawalerowicz, který založil organizaci KADR. Tato organizace se starala o produkci filmů nejen Kawalerowicze, ale rovněž dalších jeho současníků, jako byl například Andrzej Wajda či Andrzej Munk. S hnutím KADR je rovněž spojen spisovatel a režisér Tadeusz Konwicki, který v KADR působil jako dramaturg. Další známá jména představitelů polské filmové školy zahrnují již zmíněného Andrzeje Munka, Andrzeje Wajdu či v České republice méně známé tvůrce jako Kazimierz Kutz, Janusz Morgenstern či Jerzy Zarzycki.

Konkrétní díla
Mezi filmy spadající do polské filmové školy bývá řazeno přes dvě desítky děl od nejrůznějších tvůrců. Z těch významnějších můžeme jmenovat například válečné drama Kanály (1957) od Andrzeje Wajdy zachycující okamžiky varšavského povstání, povídkový film Eroica (1958) Andrzeje Munka, jehož příběhy se rovněž odehrávají ve válečném období, či legendární podívanou Popel a démant (1958) Andrzeje Wajdy, v němž mladý voják dostane nařízeno zabít komunistického funkcionáře, ale dost možná je již válkou a násilím příliš unavený, než aby byl schopen úkol splnit. Do tohoto hnutí spadá též první významnější film Romana Polanského, psychologické drama Nůž ve vodě (1962) zachycující pokřivené mezilidské vztahy.